Jan Vališ
Jak vyjít s teenagerem: dát mu prostor, naslouchat mu a ocenit ho
Honza Vališ má problémy teenagerů z první ruky. Posledních třináct let s nimi pracuje v nízkoprahovém klubu Vrtule a pomáhá jim řešit věci, s nimiž se na něj obracejí přes poradenský chat. Jak se cítí mladí lidé v době, kdy tráví mnohem víc času s rodinou a jejich partnerské a kamarádské vztahy se přenášejí do online prostředí? Jak pomoci znuděnému nebo úzkostnému teenagerovi a jak s ním vyjít, když doma vypukne ponorková nemoc?
S čím se na vás dospívající v této době nejčastěji obracejí?
Daleko víc vnímám téma osamění a bezvýchodnosti situace. Jinak se mi zdá, že toto náročné období především prohloubilo témata, která řešíme běžně. Hodně vylezlo téma vztahů – jsme daleko víc spolu a často před tím nejde utéct. Na druhém místě by to byla asi škola – distanční výuka je náročná pro všechny. Dále je tu menší možnost chodit ven, což pro některé děti a teenagery býval způsob, jak odejít ze situace, kdy jim nebylo příliš dobře. Teď to najednou nejde a je to pro ně těžké.
Co jim na to říkáte?
Snažím se s nimi být u toho jejich trápení, vlastně jim říkám: pojď, můžeš mi o tom vykládat a já tě budu poslouchat. Už to, že se o tom spolu bavíme, jim pomáhá si ty věci srovnat v hlavě a uvědomit si, že možná jsou nějaká východiska. Když je v tom vyprávění vidím já, snažím se je chytat a vracet do hry – Teď mluvíš o tom, že máš staršího bráchu, který to prožívá podobně, co si s ním zkusit o tom promluvit?
Tedy spíš vyslechnout, než udílet rady?
Myslím, že dávat jednoduché rady je cesta do pekel. Oni takové ty univerzální rady slýchávají od dospělých často a vědí, že nefungují a že jim to nedává to, co potřebují. My se snažíme zjistit, co opravdu potřebují k tomu, aby jim bylo líp. A pak hledáme, jak se k takové věci dostat.
Co to tak obvykle bývá? Co potřebují?
Mám rád terapeutický směr Pesso Boyden, který pracuje s pěti základními potřebami, které potřebuje mít naplněný každý. U dospívajících se teď nejčastěji potkávám s tím, že není naplněná jejich potřeba místa nebo bezpečí. Nemají místo, kde by mohli být sami se sebou a vědí, že si nemůžou třeba zavolat s kámošem, protože je někdo slyší. Je důležité myslet na to, že i malé dítě potřebuje svůj prostor. Nemusíte to být nutně pokoj, stačí postel, kam si může zalézt. Znamená to také svůj telefon, do kterého nám nikdo neleze, nebo svůj šuplík ve stole, kam si můžu schovat své věci. Další z potřeb je potřeba limitů, přičemž ta situace, ve které jsme, se jeví, jako že limity nemá, nikdo neví, kdy skončí. Pak je tam potřeba podpory a potřeba sycení – potřebují slyšet, že jsou dobří, že něco umí. My dospělí jsme teď sami zahlcení a může se stát, že nemáme kapacitu sytit ještě děti. Neměli bychom na to ale zapomínat.
Co když na první pohled nic k ocenění nevidím?
Ocenění je hrozně důležitá věc ve všech lidských vztazích. My jsme jako společnost nastaveni hodně kriticky, přitom si každý z nás dokáže vybavit, jaké to bylo, když nás někdo pochválil. To je věc, kterou cítíte v celém těle. Takhle silné to je. Stojí za to přemýšlet, za co je možné ocenit, a ono se téměř vždycky něco najde. Už třeba to, že spolu vydržíme v jedné místnosti celý týden, aniž bychom se pohádali. To je v dnešní době velká věc.
Odkaz: Jdidoklubu.cz/poradna
Autor a moderátor: Lucie Fialová
